Vyberte stránku

Hezký den, ráda se podělím o pár vět z našeho každodenního života. Doba je jaká je a jsem vělmi vděčná spoustě lidem, že umí být otevření, umí být. Chtěla bych napsat, jak mi připadá smysluplné mluvit s dětmi a být ve svém životě na místě, které je naše, umět vjadřovat emoce i když jsou děti blízko a učit je, jak mohou i ony. Máme náročnější období, manžel často pouští emoce slzami a vždy dětem vysvětlujeme, že to je v pořádku, že tatínek potřebuje se vyplakat a taky, že to je jeho a že se o sebe dokáže postarat, takto to děláme přijakékoli emočním výkyvu u obou. Je krásné, jak děti, zpočátku vystrašení se nyní dívají, že se něco děje. Kubík (5let) ten už se ani nediví, ale Adélka (3roky) většinou popíše situaci s tím, že to tatínek, maminka zvládne a jde si hrát. Také za námi naše děti chodí s tím, maminko/tatínku já jsem dítě a ty jdi dospělý/á, nebo také maminko/tatínku já jsem malá/ý ty jsi velký/á. Cítím velkou vděčnost tady konkrétně Idě Sáře, která nás konstelacemi s manželem provází, ale také celému Dýcháme spolu, protože vše do sebe zapadá a jde ruku v ruce. Děkujeme, že děláte co děláte a jak to děláte. S vděčností my všichni.