Poprvé zveřejněno 4.11.2019

Sen nebo vzpomínka?

Viděla jsem průčelí nějakého chrámu. Seděla jsem na zemi a v náruči držela dítě, chlapečka… Měla jsem otrhané šaty a rozcuchané vlasy, měla jsem hlad, kručelo mi v břiše.
Ale moje Srdce hořelo…
Hořelo tak mocně, že jsem si ten hlad neuvědomovala. Moje tělo bylo velmi krásné, vyjadřovalo vnitřní krásu a svobodu, kterou jsem byla…
Koukala jsem přes dveře do chrámu, kde byla socha a obraz Madony, jak drží v náruči chlapečka.

Nerozuměla jsem tomu, ale seděla jsem tam a prožívala, že není rozdíl mezi mnou a Jí, že není žádné vně a uvnitř, že dokonce není rozdíl mezi obrazem, sochou a živou Ženou…

Ten Její obraz a to, jak se k Ní lidé chovali… Jak k Ní přistupovali, cítila jsem, jako by to bylo i ke mně…
A nevadilo mi, že mám otrhané šaty.

Občas někdo přišel a hodil mi nějaké peníze. Jenomže ty si hned někdo jiný vzal, mě nezajímaly. Já jsem přijala, jen když přinesli jídlo. To jsem si vzala. Jinak jsem chodila jíst někam na pole…
Bylo-li to třeba.
Vždy bylo postaráno.

Moc jsem nepotřebovala… Byla jsem živá z toho stavu, který jsem zažívala!!! Z toho stavu, kdy jsem seděla a koukala do chrámu na ten obraz a vnímala ten stav….
A vlastně ani nevnímala… 
Byla jsem i ne-byla…

Pak si mě všiml muž, který často chodil do toho chrámu…
Nejdřív mi několik dní dával peníze, ale viděl, že se jich ani nedotknu… Nešlo mi to. Pak nosil jídlo, jenomže… Od něj jsem si nemohla vzít ani jídlo…
Pak jednou… Klekl si a vzal moji ruku, pohladil mého syna…
Přijala jsem jeho dotyk, ale nemohla jsem se na něj podívat.
Cítila jsem z něj sílu, která řídí jeho pohyb, to spojení a rozhodnutí se mě dotknout.
Přijímala jsem jeho dotyk a cítila, že je jiný, než jsem poznala doposud…
Ještě víc jsem objala svého syna, toho, kvůli němuž jsem musela odejít od těch, kteří si říkali „mí blízcí“.

Pak, za několik dní…
Přišel, klekl si a znovu pohladil moji ruku a dokonce i syna…
Pak se jeho dlaň přiblížila i k mému obličeji. A já jsem cítila jsem jeho rozhodnutí mě uvidět, podívat se mi do tváře, setkat se očima, Duše s Duší…
Dotkl se tváře a ZVEDL mi bradu, podíval se mi do očí…
A já do jeho…
A v tu chvíli jsem pocítila, že se obdarováváme navzájem.
Nikdy jsem se tam necítila chudá, i když si to asi o mně lidé mysleli.
Obdarovávali jsme se navzájem,
obrovský proud tryskal z mého Srdce a očí k jeho…
A… 
Byl z toho zmatený a odešel…

Ale moje hlava a brada zůstala zvednutá, už jsem ji nemohla klopit.
Jen tehdy, když jsem dávala pozornost synovi… A při kojení..
Kde se bralo mléko, když jsem téměř nejedla?

Další den… Přišel…
A promluvil… Uslyšela jsem jeho hlas.
Jako bych jeho tón znala už dávno…
Řekl mi, že mě nechce nechat sedět tady, že chce, abych šla k němu domů.
Že se postará o mě, že se postará i o syna…
Řekla jsem mu, že nepotřebuji, že je o nás krásně postaráno.
A… že není nic, co bych ještě potřebovala.
Podíval se na mne a řekl, že VÍ, že nic nepotřebuji, že to včera poznal. A tak právě proto…
Že mě chce chránit, a taky učit, a taky syna…
Cítila jsem v tu chvíli, jak mě mocná síla zvedá, jak vstávám, jak jsem vedená jít s ním. A tak jdu.
Otočila jsem se na ten obraz… A pocítila, jako by žena z obrazu na mě mrkla, tak šibalsky… Jako, že… To je ono… JDI. Jako bych sama Sobě dávala svolení…

Učil mě…
Učil i syna… 
V ničem na mě netlačil, stále si byl vědom toho, že nic nepotřebuji,
že ten jeden – první pohled stačil, aby věděl a vnímal, kdo jsem…
Nikdy na to nezapomněl…
Každým pohledem do očí… Stále se TO připomínalo.
Pomohl mi dorůst do toho obrazu… Moudré Ženy v krásných šatech.
Nechal mě být se Sebou, při mých procházkách do lesa.
Naučil mne jezdit na koni, mýt se, koupat se.
Jedla jsem stále málo. Jen tolik, aby se neřeklo… Nepotřebovala jsem jíst.
Hořící Srdce stále plnilo i můj žaludek.
Pro mě se vlastně nic nezměnilo… Jen kulisy kolem mě a obraz mě pro druhé.
Ano, rozkvétala velká Láska mezi mnou a tím mužem, vznikání postupného SPOLU, násobení TOHO.
Fyzicky jsme se milovali až po dlouhé době.
Dal mi čas nechat odejít paměť těch mužů před tím, než jsem se synem začala sedat u vchodu do chrámu. 
Těch mužů, kteří chtěli jen krásu mého těla.
Nikdy jsem se nikomu z nich nepodívala do očí…
Nikdy jsem od něj nepocítila ani náznak připoutanosti, či vlastnění.
Měl tak jasno, že chce žít se mnou.
Chtěl mě mít součástí svého života, říkal mi, že beze mne by jeho život nebyl celý, že by neměl smysl… Ten skutečný smysl.
Nikdo z jeho okolí ho v tom jakkoli nemohl zviklat!
A já jsem ho milovala celým Srdcem, které tryskalo samo ze Sebe… Z pramene Zdroje, který je bezejmenný.
Ten stav prožívaný u dveří chrámu byl stále stejný. A to ostatní se dělo samo ze Sebe.

Trvalo dlouhý čas, než jsem SPOLU s ním přišla znovu ke dveřím toho chrámu…
Byla jsem stejná, stejný stav, ale…
Stála jsem rovně, měla krásné šaty… A směla překročit práh chrámu.
Byl to on, kdo mi pomohl vstoupit do tohoto světa. On, s jeho učením, které bylo důležité pro jeho okolí.
Nikdy by se to však nestalo bez mého hořícího Srdce a bez mé dohody s Tou.
On pomohl vstoupit nejen mně Ženě.. Ale té, která jest… TÉ, která JEST.
Ženě, jejíž Srdce, oči, ruce, celé tělo, vlastně nikdy nebyly Její… Můj hlas, který taky nebyl můj…
Mohla jsem nyní být v projevu, ve sféře, kam jsem v otrhaných šatech nemohla vstoupit.
Já jsem tomu tehdy nerozuměla, ale on ve své vzdělanosti to pochopil a konal.
Naplňoval smysl svého života.

Stála jsem v chrámu před Madonou s dítětem a uvědomovala si stále, že není rozdíl mezi mnou a Jí… Najednou jsem vic rozuměla své roli nyní, mohu tu Být a mohu si tu hrát, rolí je tady tolik…
Můj muž, věděl to také.
Proto měl odvahu postavit se za mě, i když jsem v očích ostatních byla pro ně „jiná“.
On znal tu hru a měl odvahu si hrát.
Tolikrát jsem to od něj slyšela, že je šťastný, že může, že zná smysl…
A lidé, kteří byli kolem, cítili jeho Jasnost a postupně přijali mou proměnu, díky jeho odvaze neustoupit.
Pozorovala jsem syna, jak roste, přibyla ještě holčička…
A stále se To dělo samo ze Sebe…

Tento text je možné sdílet pouze po osobní dohodě s autorkou Sofií Sarras.