DÝCHÁME SPOLU

WE BREATHE TOGETHER

 

SOUCIT, LÁSKA… A CO NENÁSILÍ A POMÍJIVOST?

VÝZVA K MOUDROSTI – OTÁZKY NA TĚLO

SOFIE K. SARRAS

Náhled ve dni rovno-dennosti
20. 3. 2020  22:30

Buďte ve spojení a připojte se k Youtube kanálu s “uzdravujícími vibracemi” ZDE a k newsletteru ZDE.

 

 

My, lidské Bytosti, pokračujeme do dalšího cyklu roku. Co nás čeká?

Jenom za posledních 7 dní je vše jinak. Třeba mé neplánované předání Mantry Zářivého Lidství ve virtuálním prostoru. Nevídané! Pro mne, která jsem Facebook free, do včerejšího dne nemožné. Avšak i na Facebooku jsou lidé. Mantra Zářivého Lidství došla tam, kde je jí třeba! Mantra, jejíž zpěv během 9 měsíců od prvního předání uzdravil (nejen) několik Bytostí.

Žasnu nad nevyzpytatelností Života. Celé situace. Co se to děje?
Vše je jinak. Jinak, než je zvykem. A prý za to může neviditelné maličké cosi.
Lidé se nyní hýbou jinak. Ve vzduchu je cítit novou aktivitu. A také odvahu i strach.

Vzpomínám si na mnou provázené supervizní systemické konstelace v roce 2014. Jeden z klíčových momentů bylo uvědomění: ”Když je mír, lidé jsou laxní a líní. Neváží si Života a sebe navzájem.” Také jsme tehdy zpívali druhou sloku “hymny”. A také sloky, které jsem k dvěma originálním napsala. Kde asi jsou? Kde domov můj? Kde je zdravý rozum? Kde jsou slova psaná na břehu moře… v roce 2014? 

2020… nečekaná situace. Co to znamená? Oblíbená otázka dvouletého vnuka. Jaké má štěstí, že mu můžeme odpovídat otevřeně, Srdcem.

Co to znamená? Co to všechno znamená? Jaká je odpověď?

Jsem hluboce vnímavá žena. Vnímám mimořádně kvalitu mezilidské komunikace a její vliv na nás. Cítím účinky slov. Už od dětství. Kdyby se v mých čtyřech letech pozornost rodičů neobrátila ode mne jinam, zřejmě bych se ukryla do diagnózy autismu. Jak velký byl pro mne tehdy tlak jejich slov (1973). Svět na mé rodiče tlačil. A ti zase na mne. Skrze slova. Tenkrát se nemohlo mluvit o meditaci, modlitbě, soucitu, nenásilí a pomíjivosti. Moc mi to v dětství chybělo.

Nyní se svět, ten starý zaběhlý, či zaběhnutý :),  začíná třást, otřásat ve svých zvycích. Prý kvůli něčemu, co je neviditelné. Neviditelné maličké cosi.

Žasnu. Neviditelné cosi, pojmenované a označené jako nepřítel, má najednou nad pány tvorstva absolutní moc. To neviditelné cosi, se stává panovníkem a králem. A kam jde pozornost? Kam je zaměřována mysl? Najít viníka! Kdo za to může? Bojovat? Utíkat? Zamrznout? Naivně věřit? Zničit sebe či druhé. Zmizet. Umřít dřív, než se to stejně stane. Tvořit další iluze mysli. Jak se v tom dýchá? Umí lidé vědomě dýchat??? Jak vnímají své tělo?

Svět 21. století… se hnal… k Zemi, k Duchu, k Technice, k… Bůh ví. Hnal se, až se dohnal. A ten viník… neviditelné cosi, se stalo císařem planety.

Centrum pozornosti. Kde je zdravý rozum? Chce se mi burcovat, kde je rozum? Co produkuje mozková aktivita? Na jaké frekvenci? Kde je koherence Srdce. Souzvuk se zvukem, tempem, rytmem Zdraví? Copak opravdu tempem, kterým žijeme je možné vůbec žít? Copak to, čemu se říkalo život, je Život? 

Tak jsme nyní zastaveni a obráceni k sobě. Konečně. Osvobozováni z přežívání, kterému se říkalo život. Rodí se nový život. Rodí se nová doba. Planeta, o kterou se tolik lidí chtělo starat, se zastavením lidí, uzdravuje sama. A najednou je vidět, kdo skutečně potřebuje pomoc. Není to planeta, ale lidé, kdo potřebují pomoc. A nikdo neví, třeba jako při porodu, jak to celé dopadne. Život jde ruku v ruce se smrtí. Veřejně! Je vidět nahota přírody. A lidé jsou spojeni s Ní… s manifestovanou tvořivou silou. Jsou v sou – znění. Zní spolu s Ní. Příroda je dokonalá… v uzdravování i v umírání. Umí se o sebe postarat. Nelpí na životě jednotlivce. Ona je zájmem Celku. Nelpí na životě. Příroda praktikuje nelpění. Řekla bych, že začala dřív než Buddha. Ona dává rovnováhu a prostředky na Život. Ona dává Život. Zadarmo. Nelpí na blahobytu a délce života. Ani neřeší, zda to, co koná, je užitečné, měřitelné a dlouhodobě udržitelné. Neprodává léky, nekupčí sama se sebou. Ona, příroda, nepotřebuje bezpečí. ONA JE BEZPEČÍM! ONA. Plodí a nechá žít Ty, kdo jsou v sou – ladu, sou – znění. Vždyť všichni žijící jsou Ona. Ona sama sebe reguluje… Ona je mocná, protože je materializací ještě mocnější síly. Síly, kterou nazýváme Láska, a nebo kosmické Vědomí… nebo… těžko najít jedno slovo. Tao…

A lidé teď?
Pána tvorstva s nejnovějšími vědeckými výzkumy ohrožuje maličké neviditelné cosi. Těžko uvěřit selským i hvězdným vnímáním.

Těžko můžeme uvěřit my ženy a i muži, kteří vnímáme mysterium porodu, smrti, početí, mysterium Života. Máme zakázáno od naší celosvětové kapitalistické, humanistické i duchovní demokracie, aby nás Matka Země – ONA manifestovaná tvořivá síla, z které jsme všichni stvořeni… léčila.

Jsme tedy odkázáni. Odkázáni kam? Odkázáni na co? Vykázáni kam?

Kladu si otázky, zkoumám. Možná trochu netradičně, však… to jsem já, od malička zkoumající široké souvislosti. Vracím se v historii zpět. Třeba založení Červeného kříže. Nevím, zda počin Florence Nightingalové a Henriho Dunanta byl vskutku dobrý krok. Proč odpovídat na válku zachraňováním zraněných? Proč se ta žena do toho zapojovala? Do mužských válečných her. Tím jen potvrdila správnost cesty válek. Proč školila další ženy, aby pomáhaly účastnit se zabíjení? Proč zakládala školy pro sestry? Kam zmizelo léčení skutečné? Proč se staráme o oběti a neřeší se válka a válčení? A proč ti, kdo ji konají, jsou oslavováni. Hrdinové, co zabíjí! Kdo se na to takto podívá? Optikou nenásilí? Optikou, která ještě důvěřuje přírodě, koloběhu Života? Oslavují se ti, co zabíjejí, a zachraňují se ti, co se nechají zabíjet.

Proč tudíž také nyní není oslavováno to maličké neviditelné cosi? Které teď prý zabíjí. Proti kterému teď musíme bojovat. Oděni do roušek bezpečí.

Kdo vychovává a posílá lidi zabíjet jiné lidi? A pak je učí je zachraňovat? Stejně jako odebere kontakt s přírodou a pak chce léčit? Co to znamená? Kde je v nás kontakt se skutečnou silou, která neléčí, ale uzdravuje? Kde je uznaná jako hrdinka ONA, léčivá a dokonce uzdravující tvořivá síla? TA, kterou projevovali Bytosti dávno před Ježíšem, Petrem, Pavlem a ženami kolem nich. Talita cumi… vstaň a choď, dívko! Ta tvořivá síla, která roste naše těla… Ta i uzdravuje! Kdo ji vnímá, cítí v sobě, nebo sebe v Ní? Kdo o Ní mluví, učí s Ní být v kontaktu? 

Quo Vadis? Kam kráčíme?

Teď… asi je jasné, že těla neuzdraví jenom těla, ještě k tomu navlečená do igelitů.
(Ve vší úctě a respektu k činnosti všech. Vždyť jsme na jedné lodi. Jen se tu tak zamýšlím. Také pomáhám, jak mohu…) Asi je jasné, že tu jde opravdu do tuhého a nám lidem má něco opravdu podstatného dojít!!! Končíme hru na viníky a oběti, na mocné a bezmocné. Na oslavování nemocných mocných i mocných nemocných. Těch, jímž hodnota lidského života, ŽIVOTA, není dost vzácnou.

Přijímáme odpovědnost. Chce se po nás dospělost – a tou je LIDSKOST. 

To malé neviditelné cosi totiž za nic nemůže. Ani strach za nic nemůže. 
Je to lidská ignorance k celistvosti… lidská ignorance k daru Tvoření. 
Je to ignorance k hodnotě Podstaty Života, Duše, slova, těla. K hodnotě umění. Ne k tvoření dalších iluzí, ale k opravdovému umění. Umění, které je bránou Té, tvořivé… 

Té dostupné… třeba v moudrosti hloubky očí právě narozených. Dostupné v moudrosti hloubky očí… kohokoli. Té přístupné každému kdekoli a zadarmo… Té, co tvoří ŽIVOT. 


Jak může člověk říci “já tvořím, já jsem udělal, já léčím”… když ani neví Kdo je? Jaká je podstata lidské Bytosti? Už příliš dlouho ignoruje lidská rasa učení starých Mistrů různých tradic. I těch bez potřeby cokoli něco psát, protože učí Nic. Učí být ve spojení se Sebou, s Tou tvořivou silou Lásky. Učí umění pokorného a poctivého řemesla, včetně řemesla meditace a modliteb. Kam zmizel selský, zasvěcený rozum? Kam zmizela těla napojená na rytmus přírody, na rytmus kosmického Pulsu… na rytmus, který se děje v čase bez hodin. Kam zmizel kontakt s Přirozeností…?

Je to zvláštní, když je smrt všude tak blízká a viditelná, člověk se začne hýbat jinak. V lepším případě ožívá. Zjišťujíc, že mrtvým byl právě před tím, než ho blížící se smrt rozhýbala. Tak o co tu jde? Vlastně tu jde jenom o Život. Jenom o dech! Co vše by člověk nyní dal za to, aby mohl hluboce dýchat? Teď, když si téměř vykácel lesy? Plíce planety! Copak se neví, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá? Co vše se musí ještě stát?

Dech. Pozornost.

Pozornost utopená v technologiích až tak, že se stroje stávají důležitější než členové rodiny. Tak se rozhlédněte, kde jsou Vaši blízcí? Pohladili jste je dnes? Řekli jste jim krásná slova? Užasli jste nad jejich krásou… a blízkostí? Dýcháte spolu? Dýcháte se sebou? Dýcháte s Přírodou? S Hvězdami? Víte, že existuje Dech Duše? Že existuje Dech za rytmem?

Karel Čapek kdysi řekl: “Dejte tomu jméno a můžete to léčit.” Já dodávám: “…ale pojmenujte to správně, jinak Vás to v dnešní době může zničit.“ Děje se ignorace hodnoty slov a Života.

Proč tedy žít, když nás nezajímáme my sami? Když jsme sebe zajali do iluze o sobě? Proč žít, když lidé jsou mrtví zaživa? Když to učíme své děti dělat stejně? Na co tedy žít? O co vlastně mají lidé teď strach? A proč ho neměli před rokem? 


To maličké neviditelné cosi… je výtvorem mysli. Celosvětové mysli, která si myslí, že žije. A nevidí, že umírá. Tak si to přišla ukázat. Když to nepochopila už ze vztahu k umění, k tvoření… ze způsobu tvorby obrazů, fotek, filmů… a selfíííí. Když to nepochopila ze způsobu, jakým se zachází se slovy. Jak se zachází s tělem. Bezduché zrcadlení nevědomé mysli. Já, já, já, já… A jede v tom každý, kdo chce přežít… když konzumní já chce přežít! Slova bez… Vědomá. Jen proudy řeky iluze…

Kam se ztratilo umění vědomých? Umění bez nevědomého, či magického tvoření zrcadel? Kdo je To, Ten či Ta, CO… tvoří lidské Tělo? Co je Tělo?  Kdo, co je TA síla, která tvoří, uzdravuje lidské tělo? Dá se koupit? Kde je hodnota Lásky v okamžiku početí? Pulsující Srdce Životem, vděčné za Život? 

Odpověděla jsem si. O mém Životě, smrti i zdraví rozhoduji spolu s TOU… tvořivou silou… Láskou. A pokračuji v tom nejlepším, ve spojení s Ní. To spojení mi nikdo zakázat nemůže. A humanita? Bez spojení s Ní je to jen pokračování já, já, já, já.

Nevím, co se vlastně stalo… však, teď to malé, maličké neviditelné cosi vidím jako zářivé hvězdičky, které přináší znovu Život. Jen jinak, než jsme zvyklí. Cítím radost i smutek. Je mi líto, co se děje. Bolí mě smrt lidských Bytostí, i když vnímám Duše, jak se znovuzrozují do skutečného Života. A dostávají novou šanci na znovuzrození. Přeji jim, ať je to přirozenou cestou. Zvykám si zpět na to, jak vypadá Život… celý. 

 

21. 3. 2020 Sofie K. Sarras
pro osvobození a osvícení a realizaci = pro zdraví všech Bytostí.
(Tento vhled je možné šířit dál, s uvedením autorky a odkazem na zdroj v nezkrácené, nezměněné podobě.)

Přečtěte si: 13. VHLED – šamanská cesta za souvislostmi, léčení lidských Bytostí, vytváření zdraví a bezpečí
Přihlašte se k odběru videí: Youtube kanál Sofie K. Sarras

 

DÝCHÁME SPOLU

WE BREATHE TOGETHER