Domov, domov, nebo domov?

Sofie Sarras

Prožito 8.5.2020, zapsáno Darjou Janíčkovou 9.5.2020.

Když se dívají Oči Prvotní Moudrosti, je stále vše v pořádku. Když se dívají Oči Soucitu, stav se nemění, ale vyvstává otázka Co je ještě možné uvidět, aby byla naplňovaná Prvotní Moudrost. Kde není lidmi prožívaná? Kde se na ní zapomnělo? Kde se na Sebe zapomnělo?

Meditační praxe jsou cestou, kdy odpovědi samovznikají, vyjevují se slova, pocity, Soucit a obrazy. Obrazy mysli, obrazy tohoto společného snu. A v tomto snu vidím podmíněnost a nesoucitnost, vztahování se k lidským tělům. Vztahování se k početí, porodům, zraněním, k smrti, ke všem přechodovým okamžikům. 

Oči Soucitu to vše vidí, vědomy si toho, že už jenom tím, že to vidí, dochází ke změně. Soucit znamená ochotu vidět.

Soucit také znamená ochotu mluvit. Anebo alespoň psát tato písmena… Píšeme spolu s Darjou a tak může proudit Slovo Dákiní, Řeč Dákiní, Písmo Dákiní… Když dvě se sejdou ve jménu mém…

Obraz, který chci nabídnout, ať je podnětem pro směřování pozornosti, podnětem Soucitu, podnětem vidět nesvobodu.

Vidím obraz mojí maminky, rok 1969, žena pracující v nemocnici na oddělení šestinedělí. Přicházející za přítelkyněmi na návštěvu i na porodní sály. Cítí se tam jako „doma“. A kde jsem „já“? Vnímám celý ten prostor, vnímám „sestry“, vnímám tu paní, co se jí říká maminka, vnímám dělohu – svůj „domov“. První „domov“ mého fyzického těla. Tam si ho rostu. A maminčiny pocity, myšlenky a taky tátovy. Slyším tlukot jejich Srdcí. I když v tu chvíli nejsou spolu, vnímám je oba. Jsem u nich, jsem v nich, nebo jsou oni ve mně? Obraz se rozvíjí.

Nemocnice – sestry – domov – bezpečí.

Důvěra v tuto instituci, že ona je bezpečím. Že ona mi pomůže. Mně? Komu? Nebo je to pocit mých rodičů? Odkud se bere ten divný pocit bezpečí? Ta důvěra v instituci, která o sobě tvrdí, že se stará o život, že nabízí bezpečí, že nabízí zdraví, že ochrání, že se o nás stará. Čí jsou to pocity a kde se vzaly?

Pozoruji tyto pocity v meditační praxi. Další obraz. Moje tělo a v něm děloha. A to tělo v děloze těla mojí matky. Obývák a blízko maminka mojí maminky. A v ní děloha. Moji rodiče bydlí u těchto prarodičů, než se přestěhují do „svého“. Odtud vidím a cítím jiný druh pocitu „doma“. Nejsou tu „sestry“, není tu příslib bezpečí a ochrany, dokonce jsou tu i drobné konflikty.

I to pozoruji v meditační praxi. Vnímám svůj Střed, Záři, Jasnost a znovu naprosto jasný pocit „doma“. Prvotní stav. Nevejde se popis do slov. A samovolně vznikající Jasnost „pocitu bezpečí, ochrany“. Ze skutečného „domova“ poprvé v životě skutečně cítím něhu a lásku k dělohám a k tělům. K tělům ženským, k tělům mužským, k „domovu“, který je spojen s rodem. Dochází mi, že doteď byl můj pocit „domova“ spojen s místem, kterému se říká porodnice – nemocnice. Vše se rozpouští do Středu Bytosti. Zůstávám svobodná od této neviditelné a záludné připoutanosti.

Ať jsou tato slova inspirací pro každého, kdo touží transformovat neviditelné připoutanosti a kdo touží nalézt skutečný „domov“.

Ty nejtěžší připoutanosti jsou ty nejjemnější, vetkány do tvarů našich těl v době prenatálního růstu.

Ať vstupuje Jasnost o Moudrosti Tvořivé Síly, která skrze 5 elementů materializuje sama Sobě Lidská Těla.

Děkuji Ochránci Početí za to, že promlouvá. Děkuji Sobě, že ho slyším. Děkuji Darje, že zapisuje tato Slova.

Věnováno pro Zdraví, Svobodu, Osvícení a Realizaci všech Bytostí.

Sofie Sarras
9.5.2020

(Tento text je možné šířit dál, s uvedením autorky a odkazem na zdroj v nezkrácené, nezměněné podobě.)