LETNICE – TRANSMISE ŽIVOUCÍHO TŘPYTU PRÁZDNA

Letnice 2022. Svátek dle církevního kalendáře Seslání Ducha svatého, dle kalendáře Života další z dnů oslavy Dechu Života. Tradice, kultury, náboženství, učení, praxe, zvyky.

Co nás s Životem spojuje? Co nás odděluje?

Když si pokorně položíme tuto otázku, uvědomíme si možnou připoutanost k jakékoli tradici, dovolíme, aby nás Život žil, dějí se zázraky, protože Život v jeho přirozenosti, v jeho Podstatě je opravdu zázrak. Skutečný Život je To, co žije „ZA“ – zrakem. To, co žije “ZA” duálním vnímáním světa. A pozor! To, co tento duální svět vytváří, co ho duálně manifestuje. Proto není moudré ohrnovat nos nad dualitou, nad manifestací Života. Je krásné se radovat ze zrcadlícího projevu Prvotní Moudrosti, která takto sama Sebe skrze dualitu projevuje, ukazuje i oslavuje. To na úvod…

 Vstupte se mnou na chviličku do mého příběhu Letničního odpoledne, který přinesl nečekané. Ať každé slovo i písmenko tohoto příběhu Vám přinese oslavu Vašeho Života. I přes napsaný příběh se ve Vědomí může dít Seslání Ducha svatého, transmise Třpytu Prázdna. Život je zároveň tak obyčejný a zároveň tak posvátný. A zároveň tím ukazuji, že vědomé lidské Bytosti žijí vícedimenzionalitu. I když na jedné úrovni prožívám stále hluboký smutek a bolest, na jiné úrovni prožívám krásu a vedení. A vše je ve mně objímáno, vše může být přítomné. Vše je přijímáno takové, jaké to je. 

 Ráno v neděli 5.6.2022 praktikuji očistu Elementů, Píseň Vadžry a při věnování zásluh slyším nedaleko řehtání a dusot koní. V mém těle se intenzivně pohne Kundalíni. Lehce to přejdu, ale když se to zopakuje ještě dvakrát, uvědomím si, že to je znamení a sleduji sama Sebe, jak se otevírám možnosti a rozhodnutí účastnit se “vědomé jízdy na koních”. Vnímám Sebe, jak si říkám: “ok Sofie, oslava Seslání Ducha svatého bude asi na koních”. Nebudu popisovat celý příběh mého akčního rychlého přihlášení se, už to samo o Sobě by bylo na samostatný příběh, ale teď se přesuňme v čase rovnou na louku, kde běhají dva koně, kde sedí kruh Přátel a kde se pro mne začíná odehrávat obrovský zázrak. Při úvodním kruhu si vytahuji kartu Mistr času a žasnu, jak popis sedí na to, co se se mnou děje. Hodně se tím uvolním a otevírám se louce, otevírám se rostlinám, otevírám se přítomnému okamžiku: tak tady mě chce život na Letnice mít? To je krása.
První lidé začínají sedat na koně, já spočívám v pozici pozorovatelky, protože jsem se přihlásila 5 minut po 12 a už pro mne není místo na vědomou jízdu, je však pro mne místo pro vědomou Přítomnost. 🙂 Jsem tak šťastná, že mohu být účastná takto… V tichu, v klidu, pozorovat, dýchat, v tempu, které je tak léčivé pro mou náročnou životní etapu.

V tomto uvolnění najednou slyším poblíž rostoucí dub jak volá “Sofie, čekám tu na Tebe.” Zvedám se, jdu za ním, nechám se dovést přímo k němu a sama Sebe pozoruji, jak hluboce ho objímám a zároveň se nechávám obejmout. V tomto hlubokém objetí vnímám jeho kořeny, vnímám své kořeny a vnímám nás společný dech. Dýcháme Spolu…

Slyším ho, jak mi říká “V této etapě Tvého Života se musíš hodně zmenšit, musíš se vrátit do školky, rozpomenout si na Tu, kterou jsi tam tehdy byla, rozpomenout si na svoje Dary, rozpomenout si na svou sílu. Bez tohoto zmenšení nemůžeš jít dál. Zavolali jsme Tě takto k Sobě, abys nás ve spojení s těmito dalšími krásnými lidmi uslyšela, stejně jako jsi nás slyšela ve školce, stejně jako jsi nás slyšela, než jsi uvěřila, že to, co Tě učili ve škole, je to, co je hodnotné.” Objímám dub a uvědomuji si, jak přirozené je pro mne s ním mluvit. S radostí mu odpovídám a hluboce jásavě sama Sobě říkám: “tak jo, jdu se zmenšit! :)”

A právě v tu chvíli přichází přítelkyně s fotoaparátem a zachycuje pro mne tento okamžik, aniž by tušila, jak hluboký rozhovor se právě děje. Chviličku ji pózuji, jemně, protože nemám zrovna náladu na velké předvádění, a najednou mi dochází, že mi pomáhá ještě více si zvědomit mé ženské tělo. Odchází a já si udržuji záměr se zmenšit (protože jsem zvyklá rychle následovat tyto vnitřní i vnější impulsy, dělá mi to radost). Přikrčím se k Zemi a začínám se dotýkat malých dubů: “jééé, jsem v mateřské školce”. Moje energie se okamžitě proměňuje z té hluboké a vážné do radostné, zkoumavé, šťastné. Stačí malý podřep a děje se změna vnímání. Z té vážné hluboké a rozbolavělé Sofie je rázem šťastná malá holčička, která cítí sílu celé rostlinné říše, má v Sobě veškerou Moudrost o růstu a proměně, září štěstím Prvotní Moudrosti, kterou vidí – zře v každém pixelu manifestovaného světa. V buddhismu se tomu říká Manifestace Ornamentu Samanthabadry, v křesťanství Mystický svět a nebo také Třpyt Prázdna. Vyberte si, či přidejte Váš název.

Vnímám velký dub, jak je překvapen: “Cože? Taková rychlost? Většinou to lidem trvá roky, než jim dojde, v čem spočívá ta výzva zmenšit se, a ty už to máš hotové”. Vnímám, jak je dub opravdu překvapený. Vidím a zažívám jeho zkušenost pomalého růstu, jeho trpělivost, jeho nemožnost svůj růst zrychlit, vnímám celý ten proces odevzdání a Moudrosti říše rostlin. Já, Sofie a zároveň malá moudrá holčička si uvědomuji rychlost a možnosti lidské říše. Rychlost, která je pro Život anebo také proti Životu. Záleží, jak se s tou rychlostí nakládá.

Vnímám, jak duby mezi Sebou komunikují jejich jazykem, kterému nerozumím, ale vnímám to na svém Dechu, že se právě rozhodují o něčem vzrušujícím, i když jim nerozumím, můj Dech a Srdce na ně reaguje, s nimi kooperuje. Najednou slyším opět dub, jak říká: “Protože jsi byla tak rychlá a jdeš v souladu se Životem, pošlu Tě k mému dalšímu bratrovi a ten Ti předá to, na čem jsme se právě domluvili.” V dálce mi zasvítí další dub a tak v poděkování k dubu a k dubí školce vykračuji dál v energii vzrušujícího objevování. Přicházím k velkému košatému rozložitému dubu, moje páteř se rovná a slyším: “Vítej. Rychle jsi prošla předchozím Učením, už víš, co je to být malou a cítit původnost opravdové Moudrosti, opravdového Učení. Opři se o mě svým ženským tělem a uvolni se do splynutí.” Splývám s dubem a žasnu. V místě korunní čakry, kde stále prožívám rozkvetlý lotos, se objevuje dubová koruna.
Dubová koruna, dubové listy, dubová šťavnatost, dýchám korunou dubu a slyším: “Jsi velmi rychlá, chtěl jsem Tě tím provést sám a ty už to máš opět hotové. Stala jsi se mnou a dýcháš Dechem rostlinné říše. Mezi Tebou a námi není rozdíl.” Moje tělo je opřené o kmen dubu a tečou mi slzy. Slzy proměny, slzy štěstí. Už ne jenom lilie, už ne jenom růže, už ne jenom leknín, už ne jenom sedmikráska, už ne jenom pivoňka, už ne jenom pomněnka, už ne jenom mateřídouška, už ne jenom orchidej… už ne jenom větvičky, lístky, kořeny, plody, květy… Jsem kmenem dubu, jsem dubem, jsem celou rostlinnou říší. Jsem Dechem Ducha dýchajícím rostlinnou říší. Vnímám, jak se opět stávám Ženou, cítím nově svoje tělo, vnímám vzpomínku. Vzpomínku na tu, která, aby se spojila a stala touto silou, musela se změnit na kluka a pak bylo toto spojení možné. Dělala jsem to pro tátu, dělala jsem to proto, že tátova touha mít syna a moje přání mu to naplnit, mi neumožňovala tu komunikaci dělat přímo skrze holčičí, ženské tělo. A najednou to šlo přímo… Žena a síla dubu, Žena a přímá komunikace, bez mezikroku proměnit se v “hodného kluka svého táty”. A najednou slyším dub jak říká: “Stala jsi se Podstatou, stala jsi se horou, stala jsi se oceánem, stala jsi se Sluncem, stala jsi se větrem, stala jsi se duhovou kuličkou, která toto všechno objímá, stala jsi se manifestací říše dákiní, stala jsi se manifestací říše lidské, stala jsi se manifestací říše rostlinné i nerostné a nyní můžeš přijmout požehnání z říše zvířecí. Děkujeme Ti za Tvou odvahu být takto s námi a posíláme Tě dál do říše zvířat. jsme trvale s Tebou – Tebou.”

 Vracím se do kruhu mezi Přátelé a spočívám v užaslém Tichu. Takto jsem si oslavu Letnic opravdu nepředstavovala. Vlastně jsem si ji vůbec nepředstavovala. Rozhlížím se okolo po lidech a uvědomuji si jejich krásu a uvědomuji si, jak málo mluvíme mezi Sebou o kráse, kterou jsme. Naslouchám slovům a těším se z obyčejné lidské Přítomnosti. Jsem velmi vděčná za celých 52 let mého Života zde na Zemi a cítím se na šťavnatých 17. Cítím v očích jemňounké jiskření a vnímám letmé problesknutí mezi mýma očima a očima koně, který právě kolem prochází, jakoby mi něco říkal, ale já mu nerozumím, ale tu jiskru v očích jsem zaznamenala. Jsem velmi vděčná, že mohu být v jejich blízkosti. A jak se tak pozoruji, že mohu dýchat spolu s nimi.

Střídá se nová dvojice. Ani nevím, jak se to stalo, slyším hlas, který se ptá, jestli nechci absolvovat jízdu na koni, že vzniklo jedno volné místo a slyším sama Sebe, jak po hlubokém nádechu a výdechu odpovídám: “Ano, já chci.”
Úžas nad tou možností ani nebudu popisovat a naslouchám slovům Ženy, která se o koně stará, jak začíná o kráse architektury koňského těla, o propojení koňských kopyt, které fungují jako pumpa, se středem Země, o propojení koňských Srdcí, kopyty a středem Země. Mám pocit, že snad už víc zázračnosti celého dne neunesu. Avšak než to má mysl dokáže uchopit, sedím na hřbetu koně, toho koně, s jehož jiskrou jsem se potkala, a už vyjíždíme. Je to pomalá chůze, nemám odvahu na rychlejší pohyby, je to velmi dávno, kdy jsem naposledy seděla na koni, a tak si užívám to spojení a pozoruji, co se bude dít. Vnímám moje tělo, jak v něm probíhá řada procesů postupného uvolňování. Avšak cítím se stále jaksi od koně oddělená. Jakoby moje jóni nemohla přijmout ten dotek s koňským pohybem. Jsem z toho zaskočená, protože pohyb koňských těl přenesený do světa lidského se mi vždycky líbil. A najednou slyším koně, jak mi říká: “Uvolni se a nech se nést. Vzpomeň si na Ženu z Tvého rodu, která zemřela při porodu poté, co jí nechtěně kopl kůň. Dochází k odpuštění. Ta Žena zemřela, ale dítě zůstalo. Máš ve svých předcích tuto zkušenost, zkušenost Života, zkušenost Smrti, zkušenost spojení s říší koní i skrze bolest. Odevzdej ji nyní skrze svou jóni, skrze své nohy, skrze mé tělo, skrze má kopyta Zemi.”
Cítím, jak se celý proces odpuštění děje a prožívám hluboké uvolnění a dosednutí na koňský hřbet. Moje jóni a celé tělo splývá s pohybem koně, Kundalíni proudí a já se stávám koněm, loukou, duby, VŠÍM. A je to TAK uzemněné. To je ta nejkrásnější oslava Letnic, jakou jsem mohla zažít. Cítím své ženské tělo osvobozené a jiskřivé. Obyčejný a přitom tak vzácný oka-mžik. Vnímám krásu zvířecí říše a vděčnost do všech dimenzí manifestace Života. Vděčnost ke všem lidem tam přítomným. Prožila jsem Letnice, v kterých byl oslaven Život.