SOFIINA „CESTA KŘIŠŤÁLU“ 26.8.2023

Usínám pod hvězdami. Pod září Kasiopey – mého rodného souhvězdí. U moře. Na křišťálovém ostrově Hvar. Se svítáním, v meditaci, sama se vynořuje VIZE:  

Kruh žen, svolávám… kruh Těch, které samy vedou ženy… na krásném místě.
Je přihlášeno hodně žen, spousty židlí, velký kruh. Těším se, i když mám v břiše zvláštní chvění. 
Máme začínat v 17:00, končit ve 20:00.
Jsem na místě už v 16:00. Věnuji se přípravě místa, je mi ctí tu být naplno, pro Život.

Ženy přicházejí, ale nesedají si. Ani nepozdraví. Nedají mi (si) prostor ani je přivítat, být přivítány. 
Žádný oční kontakt, natož dotek. I když stojím, s otevřenou náručí, nevidí mne. Nejsem namalovaná, na podpatcích, mám jen lehké hedvábné šaty. Ale vím, že jsem tu celá, CELÁ! Dýchám Dechem Ducha… každou buňkou. Nezajímá je KDO (Mantra “Kdo jsem já?”… 30 let intenzivně, tzn. stále, bez přerušení, jsem ve Vědomí – učení a realizaci této Mantry) je svolal? Nezajímá je TO, proč přišly? Jak si váží samy sebe? Svého času? Ví, KDO jsou? 
Zajímá je ten areál. Kde se děje paralelně ještě svatba s hostinou.
Jsou zmatené. Chodí z místa na místo, přenáší židle, mění kruh v malé kroužky, v nepravidelné tvary. Místo spojení a přijímání se snaží rozdělit, zmenšit. Vládnout svému malému “světu”, vládnout v oddělenosti. 
Pozoruji.
Vůbec mne nevidí. Nevidí, ale ani sebe navzájem. Jen zmateně pobíhají. Některé si bez dovolení vystavují reklamy na své akce. Bez domluvy a dovolení! Jako by je řídilo cosi jiného. 
Nezajímá je kruh, já, střed, téma… 
Jsou jak omámené. Mluví o spojení, avšak konají oddělenost. 
Nakonec se dokonce promíchají se svatebčany a bez respektu k ženichovi, nevěstě, lidem tam… doslovně vpadnou do jejich prostoru a hladově “sežerou” celou svatební hostinu…

Přijde majitel areálu, pozoruje je se mnou a kroutí hlavou. Říká: “Sežraly všechno a nic nevyrovnaly. Nezajímá je, co je čí, co kam patří. Neumí rozlišovat. Jsou tak bezohledné. Tyto ženy vedou ženy? Tyto ženy… hladové… vychovávají děti? Co muži, kteří s nimi žijí?“ 

Zkouším pustit hudbu. Neslyší ji. Neslyší ani “má” slova, světelnou řeč. Jsou k ní hluché. Když jedné ženě řeknu, že si vystavila reklamu bez dovolení, agresivně mávne rukou a vystřelí po mně energii ze solaru. Bez ukotvení. Ani neví, co dělá. Okamžitě se jí vyslané samo jak bumerang vrací zpět a ona se naštve ještě víc. Vůbec neví, s kým mluví. Prská kolem sebe jed a obhajuje to “šířením lásky”. Tak to už tu bylo ve 12. – 13. století… říkám si. Je posedlá prodáváním svých kurzů. Ostatní jenom pokřikují a “melou slova“. A další vytváří slovní “mámení” a nevidí to. Hra na laskavý kontakt. Svá těla nevnímají. Natož druhé. Jejich oči… jsou bez jiskry hvězd.
Svítání. Dýchám. Vnímám tu vizi. 

Moře je Tiché. Vlahé. Pozoruji a ptám se v dimenzi této vize, ptám se Velké Matky: “Milující Velká Matko, co se to děje? To jsou ženy, které vedou kruhy a takto se chovají? Co to tvoří? Co se to s nimi stalo? Co mi ukazuješ?” 
Slyším: ”Nejsou vyživeny Duchem, Jejich Duše hladoví, jsou odpojené… ale mysl, nakrmená slovy z knih, ne Slovem Ducha, Podstaty…, je balamutí o “iluzi spojení”. Myslí si, že jsou vedené. Hýbou jimi pohyby hladu, neukojenosti, chtíče, panovačnosti. Zvyky minulosti. Hluboká zranění. Sežraly bez svolení svatební hostinu, nezajímá je ženich s nevěstou, svatebčané! Nevidí to PRAVÉ, HODNOTNÉ! 
A jejich těla, o kterých říkají, že jsou s nimi spojené? Kdepak. Necítí, KDO jsou. Chtějí vyhrávat, sou-těžit. Nechtějí sou-žít.
Dotýkají se elektroniky. Jejich nervová soustava se stává elektrickou. Přestávají cítit. Táhne je spojení s mobily, počítači, které jim kradou Duše. Zajímají (doslovně “jsou zajaty- zajímány”) je obrazy “světa”. Tahají je tam, kam chtějí. Elektrické vzrušení. Jejich malá odpojená mysl se sjednocuje do programů “robotka”. A nervová soustava ztrácí cit pro Život.
Nevidí to. Jejich mysl si myslí, že si vládnou.
Nevládnou.
Jsou odpojené. Hladové.
Bez kontaktu s opravdovým Životem. Se smrtí se ještě ani nepozdravily. Myslí si, že jsou nesmrtelné. Žijí na dluh. A učí to i ostatní.
Mne, Velkou Matku, nepoznaly. Bojí se mystické smrti, bojí se zemřít v Duchu. Odevzdat se. Mají strach a hlad. Nepoznaly skutečnou Lásku Velké Matky. Skutečný význam nevěsty a ženicha. Skutečný význam svatby. Vlastně to ani nechtějí.  

Jsem zaskočena odpovědí. Tak jasnou, tak pravdivou. Tak bolestnou. Ženy a Matky současnosti. Jaké budou vztahy budoucnosti?
Jaká bude žena budoucnosti? A muž?
Jaké budou děti… dcery a synové?
Která z těchto žen opravdu slouží ŽIVOTU = opravdu vládne v souladu s Ním? S Ní – VELKOU MATKOU?
Koukám do jasu KLIDU moře i nebe. Zatím bez vln. Vstupuji do tohoto obrazu.
Jak se jmenovalo nabízené setkání?
PROPOJ SE S MOUDROSTÍ VELKÉ MATKY. 

Co se ukázalo?
Kam vede “iluze spojení”, důvěra v bezDuchá slova, kam vede odpojení od Ní. Od Podstaty. Od skutečného ŽIVOTA.
Co se stane s lidmi, s lidstvem, když žena “zmizí”, stane se elektrickou?   

Při vstupu do moře pozoruji hejno rybiček. Tvoří obrazce. Hejno fraktální dynamiky. Lidstvo, ženy… kam se řítí lidské hejno? To, které zapomnělo na Lásku moře, hor… a záři Hvězd… a spojení toho celého…, CELÉHO.
A moře se začalo vlnit…

Kéž v kontextu s vizí je vnímán obsah textu „Modlitba Velké Matky“ a „Chvalozpěv Početí, Soucitu“ pro opravdovost Štěstí…. Lidstva.