DÝCHÁME SPOLU
WE BREATHE TOGETHER
Učení Prvotní Moudrosti
Záznam z meditace 5.6.2020
K těmto slovům mějte, prosím, velký respekt. Tím, z jaké dimenze „přišla“, jak byla zapsána a kdy, je jejich vyzařování velmi silné. Mohou změnit Vaše vnímání reality, mohou mysl posunout k její Podstatě. Tzn. že tato slova Vám stejně jako tento web mohou k dobrému změnit Život.
A to je nebezpečné, neboť jsem zjistila, že je málo lidí, kteří si opravdu přejí pro Sebe Dobro.
Přejí si dobro bezbolestné, přejí si dobrou koupené, ale skutečné Dobro přichází jako výsledek vědomé Cesty sama k Sobě. A to někdy bolí, někdy zraňuje, někdy těší, někdy vyzdvihuje… Je to prostě jinak, než si myslí mysl.
Prvotní Moudrost je tou tvořivou silou, která hojí všechna zranění, neboť je jasné odkud pramení…
Zápis z meditace z 1.6.2014 – 9 dní po prožitku smrti, zástavy srdce 22.5.2014 – Iniciace Přímého Propojení s dimenzí Soucitu
Mám obavu otevřít oči. Co když se to vše, co teď vnímám, cítím, prožívám, ztratí? Pomaličku mhouřím, pomaličku velmi jemně beru sešit a tužku a jen jedno oko mám otevřené. Pravé. Levé zůstává zavřené… a jako by hlídalo část tohoto celého spojení. Přitom zároveň vím, že se spojení neztratí, že to jsem… že je to tu stále. Prostě to vím. Vím to! Je to jistota, kterou nikdo nemůže zpochybnit, omezit, či zabít. Jsem tu… celá, celistvá. A přitom je třeba tolik bdělosti a také jemnosti k tomu, co se děje. Jak jen popsat jistotu, která je ze zkušenosti “smrti”.
Dýchám. Ruka se hýbe sama. Jsem tu, jsem v ní a píšu jí, ale ona se hýbe jinak, ne pohybem lidským, ale pohybem, poeticky řečeno, Hvězd, pohybem Třpytu Prázdna.
Teď. Mohu otevřít obě oči. Obě oči se otevírají. Už není, kdo by co strážil, co by kdo ztratil. Levé oko svým zavřením nemusí hlídat to vzácné, ten vzácný poklad. Oči se otevírají pohybem Hvězd. Ve mně se děje zlom. Ne obrat… ten se děl doteď od mé zástavy srdce. Teď se děje zlom… něco se láme. Lámou se věky. Přerušuji psaní, musím si promnout oči. Ve mně se lámou věky… děje se zlom.
Jsem netradiční… mizí tradice. Už zas to hraní s Písmeny…Prázdno proniká a skládá si slova a významy… jsem netradiční Bytost, jsem netradiční Žena. S každým přivřením víček se obracím zpět ke všemu, co mě přivedlo k tomuto zlomu. Jemné přivření a opět vnímám děje, které se nedají poskládat do času, protože čas je vlastně jen Brána vnímání, Strážce Bytosti, která se rodí sama ze Sebe.
Čas je Brána – dohoda, abychom mohli popisovat děje. Děje, pro které bez vnímání času není možnost vzniku, není možné je zažívat. Děje a také různé formy vnímání. Různé, zdánlivě oddělené formy vnímání. Vynořují se ve mně obrazy mě samotné. Toho, jak se hýbu v jednotlivých životních situacích. Obrazy, kde vidím, jak rostu… vyvíjím se, jak se mění vnímání pohybu. Zřu sama Sebe v čase, v té dohodě o růstu. Čas je také dohoda o růstu a proměně. Čas je Bytost. Brána, která nás miluje. Brána, kterou jsme vytvořili, sami jsme ji navrhli.
My… Vědomí. Vědomí si sama Sebe. My, vědomí si sami Sebe. My, vědomí si sami Sebe, milující. Střídá se vnímání celé věty.
Hraji si, nic nehledám, je mnou hráno. “Já,” Vědomí si hraji. Hraji si hudbu sfér celým Vesmírem. Hraji si samo Sebe.Hraji si samu Sebe. Rostu si samu Sebe. Hýbu si teď touto rukou… a skládám si slova, rozeznívám si živé Slovo na papír, skládám si slova… jsem Hvězdný hrající slovní skladatel.
Slovo tu zní a není v něm žádný vyslovený zvuk. Ve slově mnou psaném tu jsem. “Já”Hvězdný Prach si zním slovem. Znící To… obsažené v projevené formě slova – písma.
Hraji si. Lámou se věky. Lámou se věky dějí. Všichni lámové jsou účastni na tomto psaní. Na tomto živém vstupu do písmen. Jsme slovní hudební skladatel, který hraje skladbu Ticha…hraje ji Písmeny… Prachem Hvězd… vpisujíc ji na papír. Papír, který je svědkem, zrcadlem celého Nic. Celého Prázdného Nic… důkazem, že nejprve existuje Nic.
Nic. Kdyby tak lidé opravdu viděli a slyšeli… slyšeli by i viděli, jak zní hudba prázdného papíru.
Jak zní hudba prázdného papíru, který je důkazem existence Nic, Prázdna… ? Kde slova znící vznikají? Z Třpytu Prázdna? Z Třpytu Hvězd, kterými jsme, které si jdou sami Sobě naproti?
Tak.., hýbajíc tělem, rukou, držíc tužku a vpisujíc do sama sebe, do prázdného papíru, do prázdného prostoru, prázdné zářivé Slovo. Slovo, písmo, děj, který ani není, si uvědomuji, že jsem ŽIVÁ. JEMNÁ ŽIVÁ CITLIVÁ ŽENA! VNÍMAJÍCÍ HODNOTU SVÉ SOUCITNOSTI V JEMNOSTI. Jsem tady znovu a ŽIVÁ! Děje se hra slov, znění hudby sfér v písmu A TAKÉ V TĚLE.
Dění hudby sfér hvězdného prachu – Prapodstata vepsaná do písma, do TĚLA. Prapůvod – prapísmo – ne svaté – písmo znící – si – hrající – tvořící si Samo Sebe. Hrající si samo v Sobě, samo se Sebou. Tvořící. Není nikdo, je nikdo.
Slovo, které je… je zde a hraje si hudbou Třpytu Hvězd, hudbou Třpytu Prázdna. Slovo, které se čte Tichem. Slovo, které mění čas. Slovo, které vstupuje… je zde – Třpyt Hvězd v písmu, mění se v tvar a jde Sobě naproti.
Slovo samo se Sebou…
Slovo jasné, plné…
jsoucí…
plné Prázdna Třpytu.
Prapodstata
Tvoření
popis Sebe
vpis Sebe
zde
růst
do
Sebe
to
Jsem.
Přivřením víček vidím další scény.
Včerejšek, obrat do Sebe. Ticho. Noc, povznesení, jasnost setkání, tanec. Probouzí se jemnost, taková, jakou jsem nikdy necítila. Jemnost doteku blaženosti, tichá extáze v éterickém světě. Něco… kříslo.., jemnost mě sama k Sobě. Lámové lámou věky… SOUCIT se sám prolamuje do projevu…
Uslyšela jsem slova: “Když vydržíš, něco se zlomí.” Nevěděla jsem co, ale celý včerejšek cítím, že se něco opravdu láme. Tady, v místě kousek nad mým rodným městem. Nad místem početí, zrození… Vidím obraz, který jsem znala, než jsem se inkarnovala. Místo vstupu…
Něco se láme. Jemnost a přitom jasnost. Já volím svůj život, já volím pohyb, já si hýbu svým tělem. Už ne druzí.
Kdo jsem já? Tolik času… přes životy, bytí v této otázce. Bytí v této obrácenosti do Sebe. Životy, kdy slova: “tam, dovnitř, vně, dál, blíž, sem…”, byla tolik matoucí. Tolik mnou mávala. Při každém slyšení jich, jsem musela vzniknout… někým se stát a někam se vydat. Vydat se… “tam, dovnitř, sem, vně…” Neustálé vznikání a šoupání mě někam na základě vyřčených slov. „Ty jdi tam. Najdeš Sebe uvnitř. Nesmíš chodit ven. Obrať se do nitra.“
Jak osvobozující je potom věta: “Obrať pozornost do nitra.” Alespoň v tom jsem nepojmenovaná a mohu vnímat Sebe v tvořícím aspektu pozornosti.
Prostě bylo náročné se stále někam vydávat, vydávat, vydávat… až jsem z toho byla celá vydaná. Vy – daná. Daná Vám, ven. Kdo jsem já? Kdo jsem já? Zastavení. Smrt. Dokud slova budou obsahovat děje, obrazy, zvyky – obsahy, dokud slova budou plná představ, způsobů, očekávání, konceptů, dokud budou plná odporu, vzdor, bojů, přesvědčování, omezování, strachu, úzkosti… budou plná oni, my, vy, já a ty… chápete, co se bude tvořit?
Ne to, co se slovem říká… ne to, k čemu je slovo použito… ne to, jak skládat věty, slova, pořadí… jak je využít… VYUŽÍT! Ne! Děje se ZLOM. ZŘU PODSTATU SLOVA. Láme se ovládnutí slovy…
Vidím… kolik lidí je umí poskládat a napsat, aby vyvolala to, co mají… v čase a prostoru… v podvědomí, které je plné zvyků. V kontaktu s ještěřím mozkem, který bude vždy reagovat touhou po přežití a povede přesně tam, kde mu nabídneme bezpečí! Jsem prolomená do domenze “soucitu”. Zlomila se připoutanost k řeči lidské- nesoucitné.
Kdo jsem Já? Já – Slovo. Slovo, které nic neznamená, neřeší, nic nechce. Slovo, které tu prostě je. Svobodné, prázdné… bez obsahů, jen je… samo v Sobě jsoucí, naplněné Třpytem Prázdna! TO je fraktálním vedením sama Sebe k Sobě. To je Tělo! To je Tvořivost. To je Život. Jsem ŽIVA.
Vznikajícím
Jsoucím
Vědomím
Hvězdným Prachem
ve tvaru písmene
hrajícím
znícím Tichem
Slovo
svobodné
od tradic, představ, zvyků…
a přitom
Lidské
Zavírám oči.
Návrat do děje tvarů, příběhů této Ženy, která prošla obratem a děje se (v ní) zlom. Uvědomuje si svoji citlivost ve vnímání slov! Uvědomuje si, jak je od mala na slova “slyšivá”. Jak velice citlivě vnímá, jak každý člověk slovem zní… a také, jak slovem píše. Kdo slovem píše? Jak k ní zněla slova rodičů, prarodičů, kamarádů, jak vnímala koncept zvuků a sama Sebe v tom všem?
V Tom všem, Křišťálovém, Hvězdném koncertu,
„kde jsem“
je vším.
Vše je jsem.
Vše je Hvězdný Prach.
Vše je Prázdno.
Vše je hudba Ticha.
A jak pak přišla slova: “…musíš, nesmíš, jdi pryč, rychle, nepřekážej, uhni, zalez, mlč, odejdi…“
Jaké to bylo, když Tichu, Prázdnu, Hvězdnému Prachu, té Kráse Krás, Životu v těle někdo začne říkat tato slova:“… zmiz, mlč, uhni, nepřekážej, zalez, jdi pryč?“ Vždycky jsem prožívala zmatek. Nejen nad otázkou: “Jak to mám udělat?“ No, jen si zkuste zmizet, jít pryč, když jste Prázdnem, všude a vším! Jak to prakticky udělat, kam mám „jít pryč“? Zmatek. Kdo to se mnou mluví? Copak oni nevidí, kdo jsem??? Proč se se mnou tak bavi? Jsem pro ně zábavou ? Hračkou?
A teď si zkuste hrát také… uvědomte si, že jsou Vám “tři měsíce”, jak se tak říká. Věčnosti jsou “tři měsíce”! Takže Vašemu tělu, které díky působení Přítomnosti – Vás – Hvězdného prachu – Třpytu Prázdna, díky samo-zřejmé Existenci Jsoucna, právě roste… je rostoucí, rostouc… tak Vy, co skrze něj mluvíte hudbou…z Ticha…Prázdna… Vy to nejvíc co jste, nejste vidět!!! Nikdo Vás nevidí, neslyší. Neslyší zvuk, který zní věčně a stále, zvuk Ticha, nevidí ten zázrak růstu sama ze sebe, kdy Hvězdný Prach tvoří a šíří sám Sebe!!! A … slyšíte věty:“ Už něco umí? Už mluví? Už leze? Už chodí? Kdy už začne…?”
Už, už, už. Teprve až “už“ Vy budete… už. Jsme programováni na “už aby…”
Děje se zlom
Lidé kolem jsou obaleni svými „slovními špagetami“ a nevidí a neslyší, ale říkají, že něco “ještě“ neumím… A tak… Vnímám jak tehdy UŽ zním hudbou sfér, SLOVEM, které je Tělem a koukám na bláznivý svět… Prošla jsem bránou zlomu…
Sofie Sarras
1. 6. 2014
Blatno u Chomutova
Věnováno pro Zdraví, Svobodu, Osvícení a Realizaci všech Bytostí.
DÝCHÁME SPOLU
WE BREATHE TOGETHER